Blog.cz? Spíše už ne...

27. dubna 2014 v 9:42 | Adommyloverka/Davanity |  Novinky
Vážení a milý návštěvnící,
pokud se zde ještě někdy někdo vyskytuje, protože počítadlo má často tendenci nefungovat, chtěla bych vám říct, že se zde už zřejmě nedočkáte jakékoliv povídky.
Dnes ráno když jsem se přihlásila do e-mailové schránky a viděla titulek, že už jsem se sem nepřihlásila 3 měsíce došlo mi, že to nelze omluvit navíc, moje zájmy jsou už někde jinde. Abych to uvedla na správnou míru. Adam Lambert i Tommy Joe Ratliff jsou stále dva moji velcí oblíbenci a v soukromí s jednou užasnou osobou stále píšeme povídky, ale zveřejnit je by bylo jak náročné tak ani nevím zda by souhlasila. Také se můj zájem přesunul na spoustu dalších věcí: Čímž je v první řadě kreslení, nasledují ho fandomy: Rush, Formule1, Doctor Who, Sherlock, Supernatural a Marvel.
Také píšu, jestli se tak jeden počin v Angličtině dá považovat, ale mám plán, že bych na své nýnější "stránky" povídky opravené zveřejnila samozřejěm zatím v češtině. Ačkoliv kdyby se našel kdokoliv kdo by uměl dobře anglicky ocenila bych ho jako Betu :)
Už přejdu k věci. Moje nové stránky nejsou nic jiného než Tumblr :) Je v mnohých ohledech lepší, mnohem. Dozvíte se, proč kdy co nefunguje a na jak dlouho, když se koná udržba stránek (což zas tak často není), a mužu být stále se všemi v kontaktu přes mobilní aplikaci, prostředí je mnohem přijatelnější a příjemnější, a poznala jsem tolik užasných lidí :) Takže mě najdete na teto stránce:

http://thedavanity.tumblr.com/

Při jakémkoliv dotazu mě můžete na této stránce zkontaktovat pod ikonkou Askme :) či napsat vaše přání ohledně povídek :)

Je mi líto, že na neurčito opuštím blog, ale je to pro mě velice zastaralá a už ne moc přátelská stránka jako byla před lety, když jsem zde začínala. Doufám, že navštívíte můj tumblr a staneme se třeba přáteli.

Přeju všem krásný den :)
 

Ztráta

10. listopadu 2013 v 14:04 | Adommyloverka |  Jednorázové příběhy
Přináším vám další drobný příspěvek (pouhých 200slov), jenž mě napadl ve velice pochmurné náladě podporovanou krásnou českou písničkou jménem Variace na renesanční téma od Vladimíra Mišíka, někomu může být více známa pod názvem: Láska je jako večernice. Takže Enjoy read :)

Jeho tělem procházel jemný třas. Skrz téměř sevřená víčka proklouzly další slzy. Samota na něj dopadala jako těžký kámen… Ne jen kámen, úplný balvan. Bolest ze ztráty byla znatelnější a znatelnější. Byl tu sám. Na všechno. Tak sám. Seděl na opuštěném místě. Hvězdy už o sobě dávaly plně znát a jejich svit bylo jediné, co prosvětlovalo temnou noc. Lunu halil jen drobný průhledný povlak mračen a jeho srdce tak bolelo. Toužil. Tak moc toužil znovu spatřit jeho tvář. Tolik ho miloval. Tolik nevyřčené lásky. Byl navždy pryč. Jeho nádherné oči, v nichž se zračila neskonalá láska. Ty rty, které toužil tolikrát políbit. Jen úplně jemně. Otřít své rty o jeho a cítit tu sladkost, tu potřebu, jaká byla jeho vlastní. Prsty utrhl květinu. Malý kvítek. A do očí se nahrnuly další slzy. Miloval jeho smích, hravost, jistou dětskost a teď byl pryč. Úplně. Toužil zemřít, měl to být přeci on. Ne jeho přítel. Navždy si to bude vyčítat. Pokud tu dokáže být. Tolik ho smutek táhl pryč. Nechtěl být na tomto světě plném krutosti a smrti. Chtěl být na druhém břehu s ním. Milovat ho. Říct nevyřčené. Držet jej, i když mrtvy jej už milovat nemohl. A on věděl, že ho ztratil navždy.
Konec.

Zatraceně dlouhá noc

9. listopadu 2013 v 21:45 | Adommyloverka |  Jednorázové příběhy
Zde vám představuji svojí premiéru v psaní House/Wilson povídek.
Již hodně dávno, když jsem tento blog zakládala, jsem slibovala i tento pár a teď po 3 letech je to tady. Je to můj první počin na tento pár, ale já prostě nemohla jinak, když jsem dnes na AXN uviděla mého milovaného House, dávali poslední sérii, konkrétně 8x19 The C Word. (Znalost tohoto dílu dost pomůže, ale pokud si to někdo přečte, myslím, že se nejedná o nebezpečí Spoilerů. Ačkoliv... no rozhodněte sami.) No co více dodat. Enjoy read :)



Seděl v potemnělé místnosti. Závěsy dokonale ukrývali byt před jakýmkoliv světlem. Na něj až příliš barevné křeslo mu dodávalo dost pohodlí, ačkoliv bolest v noze mu nedopřávala klidného spánku. Jediné co mohl dělat bylo sledovat ho. Bylo to teprve pár minut možná hodina, kdy mu řekl, že by ho radši vzal do nemocnice. Nebyl vybavený na to, co se mohlo stát a v očích se mu jasně zračil strach a starost, i když by to nikdy nepřiznal. Obával se o svého nejlepšího přítele. Nikdy nebyl ten, kdo by ho podržel, jistě dával mu jistým způsobem najevo podporu, ale nikdy tyhle zbytečnosti moc neřešil. Ale dlužil mu to, postarat se o něj v těch nejhorších chvílích byla maličkost. Wilson za něj nasadil tolikrát krk a tohle byla jeho povinnost, kterou rád splnil, jen ani chvilku nepřemýšlel nad tím jak špatně to může skončit, když vyhoví jemu přání.
A teď mohl tu zemřít na jeho kožené pohovce. Vicodin si držel od těla, aby pro něj měl, i když už mu moc nezbývalo. Věděl, že tahle noc rozhodne. Přesto nemohl ho proti jeho vůli nechat odvézt. Pořád měl před očima jeho tvář pokrytou slzami. Plnou zoufalství a strachu. Nemohl ho nechat zemřít v sanitce nebo v nemocnici, navíc sám s ním chtěl být do poslední chvíle, i kdyby měl zemřít tady.
Zamyšleně přejížděl pohledem zkroucené tělo jeho přítele. Rozkousané rty, kruhy pod očima a nakonec také byl tak bledý. Jako samotná smrt. Přesunul oči na monitor. Povzdechl si. Žádné zlepšení ani zhoršení. "Tohle bude ještě zatraceně dlouhá noc," zašeptal do ticha přerušované jen zhoršeným dechem a nejspíše neklidnými sny Wilsona. Zavřel oči a na chvíli si představoval, co všechno spolu zažili. Vtipkoval, když mluvil o tom, že ho Wilson tajně miluje, už na začátku tohohle všeho na co kývnul, přesto svým způsobem to bylo naopak. Jistě mohl být s jakoukoliv ženou a taky toho využíval. Ale Wilson byl... Byl prostě jiný, měl k němu jisté city za hranici přátelství v kterých se ani sám nevyznal natož, aby je zkoumal. Přišlo mu to absurdní. Všechno si to tak ostře uvědomoval až teď, když byl Wilson na hranici života a smrti. Stejně by mu to nepřiznal. Jistě by se dokázal vyrovnat s odmítnutím, ale nechtěl zničit tak unikátní přátelství se svým jediným přítelem, i když o to nejspíš tolik nešlo. Dokázal se vyrovnat s hodně věcmi. Mnohem víc ho znepokojovala představa, že by to Wilson opětoval. Jemu nebyla přána láska a i tohle málo, co měl bylo moc na někoho jako byl on. Nelitoval se. Jen cítil, že jemu svět není tak nakloněný jako všem ostatním. Jakýkoliv jeho vztah dopadl katastrofálně a nevěděl, proč by tenhle vztah, kdyby tedy byl posunut za hranici přátelství měl dopadnout líp. Z rozjímání ho probral Wilson, který se probudil.Téměř hned, s ohledem na svou nohu, se zvedl a dokulhal ke stolu, kde měl Vicodin. Vzal dvě tabletky a vložil je Wilsonovi do úst. Dopřál mu několik doušků vody, pro jistotu zde stejně byl kýbl, a pak sklenici odložil. "Jak ti je?" zeptal se tiše a ruku položil na jeho orosené čelo. "Co myslíš Housi," zachrčel, ale i přesto se mu zdál v lepším stavu. Při pohledu na monitor se mu trochu ulevilo. vypadalo to líp, i když stále to bylo dost na hraně. Ale neřekl to nahlas. Nechtěl nic uspěchat, přesto se k Wilsonovi posadil. "Ještě spi, pokud to trochu půjde," řekl tiše a prsty přejel po jeho zničené tváři a zpocených vlasech.. "Děkuju, Gregu," zašeptal Wilson vděčně a tolik vyčerpaně přesto se na jeho tváři mihlo něco jako drobný úsměv. "Není zač Jimmy," řekl velice tiše až potom, co se Wilsonovi oči zavřeli a bylo mu jasné, že se ponořil do říše spánku..
Konec.
 


Happy Halloween - Blood

31. října 2013 v 17:53 | Adommyloverka |  Jednorázové příběhy Adommy

Vážení a milý, pořád bych se chtěla držet jednoho článku za měsíc a tak sem tu s jednorázovou povídkou, není kdovíjak dlouhá, ale naprosto Halloweenská jménem Blood. Ano, jsem jedním z bláznů, co uctívá a miluje Halloween
http://hdwallpaper.freehdw.com/0005/3d-abstract_other_happy-halloween_46049.jpg,
Ale aspoň o příležitost víc napsat povídku. Takže Enjoy Read :)

http://www.topsecretwriters.com/wp-content/uploads/2010/11/bloodglass.jpg

Horká krev stékala po bělostném hrdle. Dva špičaté tesáky zabořené v hebké kůži a rty, jež přijímaly rudou tekutinu z toho nejlepšího zdroje pulsujícího velkým množstvím krve. Krásná krční tepna, která pro něj byla vstupenkou. A ta andělská vůně tak nevinné bytosti, z které pomalu prchal život. Zastavil se. Nemohl z něj vše vysát hned. Hodlal si se svou obětí pohrát. Rty oddálil od stále krvácejícího hrdla a prsty zastavil krvácení, když si jej přitáhl k polibku. Chtěl, aby ochutnal krev tak lahodnou a pocházející z jeho vlastního těla. Usmál se, když se proti němu zjevili už dávno ne přivřená víčka, ale hnědé duhovky plné strachu. Nemohl se bránit, nemohl mít sílu, ne takovou jakou měl on. Prsty obohacené prsteny jemně pohladil tu nevinnou bledou tvářičku. K smrti bledou. Copak šlo takové stvoření připravit o život. Prohlížel si jej. Plavé vlasy, krásné oči a plné rty s kapkou vlastní krve, kterou tam zanechal. Prsty přejel po druhé neposkvrněné straně krku níž ke košili černé, jako byla noc, jež byla v plném proudu. První knoflíček následovali další a další, dokud před ním nebyla odhalená pokožka. Jeho malé stvořeníčko se nebránilo, jen zíralo. Pohladil je po nádherně tvarovaném hrudníku a sjel níž po jeho bříšku. Užíval si to. Lhal by, kdyby řekl, že ne. Málokdy se mu naskytla tak překrásná oběť. Z které nevinnost přímo sršela. Byli sami. Neměl strach, že by o něj přišel. Byl venku v době, kdy mají lidé spát. A to se mu vymstilo. Už malé děti věděli, že se nemají toulat po nocích. Usmál se, když cítil jemný třas. Jeho oběť se dostala ze svého malého transu, ale nechala ho pokračovat. A to bylo moc dobře. Měl větší sílu a ten drobeček to pochopil. Prsty instinktivně rozepnuly pásek a zajeli pod látku kalhot, aby sevřeli to, co hledali. Z těch překrásných rtů se ozval sten, dokud je neumlčel polibkem. Prsty rychle našli své tempo. Ne nemohl jej zneužít, ale chtěl si jej užít. Měl ještě celou noc a nemohl tu zůstat jen s ním, jistě by jej jinak zabil. Byl monstrum, a ačkoliv někde v hloubi měl možná city. Byl chladný, to k nesmrtelnosti patřilo. Nemohl doufat, ani milovat. Do jeho rtů se ozývali steny a on je propustil na povrch. Nakonec byla jeho ruka potřísněna a on ji jen lehce otřel do pláště. Věnoval mu poslední polibek, ale k jeho krční tepně už se nevrátil. Ne dnes. Dnes ještě nemá zemřít a on to bude respektovat. Byl na to moc andělsky krásný a jen jej držet a líbat bylo pro něj odměnou, ačkoliv jeho lahodná krev byla něčím, na co nikdy nezapomene. Zahalil se a pokračoval dál do temné noci. Potřeboval zabít. Ujistit se, že nemá city, ne pro smrtelníky. A že jen jednou udělá výjimku z čisté vypočítavosti. Jen proto, aby se mohl vrátit.

Rozvod - 17.část

23. září 2013 v 17:10 | Adommyloverka |  Rozvod

K napsání mě ponoukl jeden človíček, tedy ne umyslně, ale doufám, že mu bude třeba líp♥, když mu tu kapitolu věnuju a snad se mu bude líbit :) Samozřejmě, co víc dodat než Enjoy Read :)
btw. Měla jsem tuto kapitolu napsanou, ale nedopsanou a také v notebooku, ale nakonec jsem ji napsala znovu a naprosto jinak.


Adam nepromluvil. Ani slovo od příjezdu z letiště. Ztěžka se nechal posadit na pohovku, která se vedle něj prohnula váhou Neilova těla. Neil chtěl mluvit. Jak jinak se zaměstnat, zatímco o Tommyho stavu nevěděl vůbec nic. Jenže teď najednou neměl slov. Jedna myšlenka za druhou mu vířily v hlavě a pak to vše vyhodnotil jednou větou: Pro dnešek už to stačilo. Zase se zvedl a podíval se na Adama. Pořád ho ten pohled ničil. Tohle přeci nebyl jeho bratr. Byl vděčný bohu, že jejich matka odjela pryč. Za přítelkyní či kam to nebylo ani tak důležité. Pokud by totiž uviděla Adama, nejspíš by se zhroutila a on už měl starostí víc než dost.
"Dneska tu přespíš, zítra tě odvezu do tvýho domu a uvidíme, co bude dál," řekl a chvíli se na Adama díval, dokud nepřikývl. Pomohl mu do jeho pokoje, a jakmile osaměl, hned vytočil číslo do nemocnice. Byl rád, že Adam nebyl ve stavu, kdy by se nějak přehnaně ptal. Tak nějak tušil, že situace, která byla vyvolaná jeho příjezdem a která Tommymu sakra hodně ublížila, by nebylo to pravý co s ním probírat.
Do telefonu se ozvala poměrně příjemná sestra. Nevěděla nic, a i kdyby asi by mu to stejně neřekla. Nezbývalo mu nic víc než se taky uložit ke spánku a čekat až se rozezní telefon, značící, že je v pořádku a ne jen on. I dítě.

Tommy pomalu otevřel oči, ale ihned je přivřel pod náporem ostrého světla ze zářivek. Musel si chvíli zvykat. Bylo mu zle. Hodně zle. Bolela ho hlava, bylo mu jasné, že je oblblý a také mu bylo jasné, kde se nachází. Další bolest přišla z břicha. Přepadl ho náhlý impuls podívat se na své bříško, i když měl pocit, že jen se nadzvednout je nadlidský úkol. Bylo skoro stejné, jen splasklejší. Opravdu porodil? Zachvátila ho panika. Když na jeho ruku dopadla jiná konejšivá. Sestra se na něj něžně usmála.
"Co se stalo?" slyšel říkat cizí hlas, a přesto byl jeho.
"Musíte odpočívat, jste po náročném zákroku, zavolám doktora a ten vám všechno vysvětlí ano?" znovu mu věnovala úsměv než stejně rychle jak přišla i zmizela. Zanechala mu pod rukou teploměr, a aniž by si všimnul, cítil trochu uvolnění. Víčka mu ztěžkla, ale on se přemáhal vší silou, chtěl, potřeboval vědět, co se stalo, co je s ním a co je s tím malým něčím, co mu rostlo v bříšku a teď to tam zaručeně nebylo.

Nechápal jak, ale dokázal usnout dost rychle a o to horší bylo probuzení o pár hodin později, při otravném zvonění telefonu. Než mu došlo, oč se jedná ve 4 hodiny ráno. Chvíli váhal, než telefon zvedl a jen tiše poslouchal. Volala mu sestra. Tommy už se probral, ale nic víc se nedozvěděl, prý až v nemocnici. Po zádech mu přeběhl mráz a cítil nepříjemný pocit někde uvnitř sebe. Ale hlavní přeci bylo, že Tommy žil ne? Vyskočil na nohy a i když trochu zavrávoral, jak byl po spaní v nepříjemné pozici ztuhlý, ihned se převlékl, vzal klíče od auta a pak se zarazil. Adam. Nevěděl, jestli ho tu může nechat a už vůbec nevěděl, jak bude Tommy reagovat na jeho přítomnost. Ale lepší nápad prostě neměl.
Ani Adama nemusel budit. Třásl se, ležel a zrovna ztěžka zapil prášek proti bolesti. Ten byl v pořádku… Snad. Neměl čas nad tím přemýšlet.
"Pojedeš se mnou za Tommym je v nemocnici," řekl jako by ta byla ta nejjasnější věc na světě a byl až překvapený jak prudce se na něj Adam podíval.
Adam si totiž i přes svůj pořád trochu mimózní stav dokázal spočítat, že je ještě trochu brzo na porod a že se něco stalo. Uvnitř ho zabolelo a jeho ruka by nejradši slepě vyhledala krabičku pilulek a spolykala je jen, aby mohl zapomenout. Jenže on nemohl. Musel tomu čelit.
"Co se stalo?" ptal se svého už dost netrpělivého bratra ochraptělým hlasem, odkašlal si potřeboval pročistit hlasivky, které byli pořád trochu namožené nejspíš od jeho menším Detoxu v letadle..
"Udělej ze sebe člověka a dělej, budu v autě, není čas na vysvětlování, chci vidět Tommyho a vědět jak na tom je," zavrčel Neil, kterému pohár trpělivosti právě přetekl a zmizel v tmavé chodbě vedoucí ven z domu.
Adam trochu zmateně zíral za svým bratrem. Bylo na čase něco dělat. Byl tady, měl šanci začít znovu a možná i s Tommym. Nebo pro začátek s ním vše probrat. Jeho tělo ho, ale moc dobře neposlouchalo. Nedivil se mu, to co mu prováděl, několik předchozích měsíců bylo dost zničující. Přesto dovrávoral ke skříni, oblékl si něco volnějšího a vyrazil za svým bratrem. Nasedl do auta a přemýšlel, jaké to bude, až ho znovu uvidí. Těšil se a zároveň se cítil provinile. Měl strach i byl zoufalý. Mísilo se v něm až moc emocí.
Konec sedmnácté části.

Rozvod - 16.část

17. srpna 2013 v 22:11 | Adommyloverka |  Rozvod
Vážní čtenáři,
Jsem neskonale šťastná, že pro vás po dlouhé době něco mám. A vážně doufám, že vás tím potěším. Vím, že blog trochu chátrá, ale dvojtá dovolená u moře mě vyčerpala. Také mám i jiné projekty, věnuju se kresbě, focení prostě pořád něco, ale teď k tomu hlavnímu.
Je to rok a kousíček od poslední přidané části této povídky a já se dnes rozhodla napsat pokračování. Jistě, tuhle povídku jsem měla předepsanou jen neopravenou, ale došlo mi, že to co jsem měla napsané nebylo tak dobré, hlavně se mi to teď zamlouvá mnohem víc. Snad vás tím nesklamu přeci jen za ten rok se hodně změní, ale snažila jsem se držet všeho, co bylo psáno. Také už pracuji na další části. Takže, co více dodat Enjoy Read ;)


Adamovi dělalo velký problém vnímat svět kolem sebe. Věděl kde se zhruba nachází i co zde dělá, věděl, že to posral, ale teď nedokázal vnímat níc víc než bolest. Jeho žaludek, který stravu neviděl už několik dní se snažil vyvrátit poslední zbytky, které se v něm nacházeli. Tělo se mu třáslo neuvěřitelnou zimou, kterou střídalo horko. Bolelo ho celé tělo a měl pocit, že nevydrží. Vzdával to. Prosil je. Škemral jen, aby mu dali zapomenout chtěl další dávku, i kdyby byla slabá, chtěl cítit ten prášek, chtěl cítit jak mu koluje tělem uvolnění. Chtěl křičet, ale hlasivky ho neposlouchali.

Ani netušil jak se dostal do auta, ale věděl, že ho Neil drží a to bylo hlavní. Všechno bude v pořádku. Věřil tomu. Doufal v to, i když cítil, že je všechno špatně. Bylo moc brzo, kdyby to bylo normální těhotenství, kdyby nebyl muž všechno by bylo v pořádku, jenže nic z toho v pořádku není.
"Tommy musíš to vydržet za chvíli budeme v nemocnici, zvládneš to," slíbil Neil a pevně sevřel jeho ruku. Byl vyděšený, tohle samozřjmě nečekal, ani nemohl. Netušil, že to s Tommym zamává až tolik, ale dřív nebo později by se to stejně dozvěděl. Chtěl přemýšlet nad jeho slovy, ale vyrušil ho z myšlenek Tommyho výkřik.
"Už tam budeme Tommy, slibuju vydrž to," utěšoval jej jak nejlépe uměl a zapištění pneumatik před nemocnicí bylo vysvobození. Pomohl mu dovnitř.
"Zavolejte doktora Stanleyho," zaprosil no spíš zakňučel Tommy v slzách a proklínal Adama za tenhle nepříjemný zázrak, jež ho ničil zevnitř. Stejně za všechno mohl on a Neil, který byl tak hloupý, že Adamovi dal znova šanci. Znovu vykřikl v silné bolesti, která projela celý jeho tělem, když se mu vše pomalu začalo vzdalovat. Cítil se najednou lehký, jako pírko a pohltila ho tma.

Neil proklínal svoje rozhodnutí Adama vzít zpátky. Když Tommy najednou upadl do bezvědomí šlo o vteřiny, odstrčily ho pryč a Tommyho mu odvezli. Navíc mu zavolali z letiště mnohem dřív než očekával. Jeho bratr v absťáku čekal na letišti a on nevěděl, netušil co má dělat, chtělo se mu křičet, celá tahle situace byla zničující.

Seděl na letišti. Kolem něj na plastových sedadlech seděl jeho manažer. Jeho kytarista, bubeník tanečníci... prostě všichni a on se cítil strašně vyčerpaný. Jeho tělo jako by mu nepatřilo. Věděl, že nakonec dostal prášky a vodu, aby se mu ulevilo a jemu se opravdu ulevilo ačkoliv někde v hloubi podvědomí věděl, že to nejsou prášky, které bral předtím, ačkoliv byli podobné. Učinkovali stejně. Byl ospalý a cítil, že další vlna toho všeho se blíží. V jeho oblečení bylo chladno. Ačkoliv přes něj byla přehozena flanelová přikrývka byl spocený. Byla mu zima a cítil se křehký jako ještě nikdy. Byl vděčný, že byli sami. Věděl, že kdyby ho takhle viděl někdo jiný než jeho blízcí znamenalo by to pro něj konec. Konec všeho na čem tak tvrdě pracovalna úkor svého manžela.
"Adame, nejsem si jistý... Nejsem si jistý, jestli si nás vnímal, ale brzy by si tě měl vyzvednout Neil, bude.. bude to tak nejlepší," řekl váhavým hlasem jeho manažér. Dostalo se mu od Adama přikývnutí a ulevilo se mu, že neni tak podrážděný jako v minulých hodinách. Bylo to s ním jako na houpačce a byl rád, že je Adam v relativním klidu.

Nakonec nastoupil do auta. Nadával na svého bratra i jeho vlastní hloupost, ale po prohlášení lekaře, co se hnal na sál za ostatními, že to bude déle trvat se rozhodl dál se neužírat na nepohodlné plastové židli. Jel dá se říct dost bláznivě, ale nehodlal se zabít. Přesto měl nepříjemný pocit, ať už se týkal Tommyho a jeho životu v ohrožení či Adama, kterého dostal na krk. Čím dal víc si uvědomoval, že Tommyho tim zrazuje. Připadal si tim vším unavený, měl splňovat povinosti otce, vyhrabat svého bratra doslova ze sraček a postarat se o labilní kotě, bylo toho na něj více než dost.
A pak, když uviděl Adama. Ne... Jen nějákou trosku nebyl to jeho uspěšný bratr. Měl pocit, že si toho vzal na sebe něják hodně.
"Vezmu ho domů," řekl jednoduše lidem kolem Adama. Letmo je znal, ale nikdy ho to tolik nezajímalo. Sledoval jak se Adam ztěžka zvedl a musel ho přidržet, aby se nesesypal jako domeček z karet. Vůbec to nebyl jeho velký bratr spíš jen tělo téměř bez duše naprosto zdevastované. Slyšel o tom něco málo, co bral i jak dlouho, ale nečekal, že to bude až takové.
Konec šestnácté části.

Information

29. července 2013 v 14:35 | Adommyloverka
Netuším jak začít,
mno, ne zatím nekončím nebo něco podobného, toho se obávat nemusíte, spíš jen informuji.
V notebooku mám spoustu rozpesaných povídek, ale taky uplně novou tvorbu což neni Adommy, už jednou je to moc moc dávno jsem zde zvěřejníla svojí povídku Frerard (Fee/Gee = MCR) a teď uvažuji, mám dilema, jestli by bylo dobré zveřejňovat i jiné párování tedy kupříkladu mnou velice oblíbený pár Tony/Loki (Pokud nikdo neví zkoukněte Avengers a nebo rovnou Iron Man 1, Iron Man 2, Thor, Avengers a ty další přesně v tomhle pořadí, ačkoliv Lokiho se dočkáte jen v Thorovi a Avengers, a také v následujícím Thorovi 2, který mám pocit půjde do kin v listopadu - jistá si nejsem ;) )
Ale to jsem vybočila, určitě by se u mě našla i další tvorba na další páry, je toho opravdu hodně, co mě všerůzně inspirovalo, tak bych ráda věděla jaký máte názor moji drazí čtenáři (pokud to tady ještě někdo vůbec čte).
Jsou dvě možnosti, buď tenhle blog nebude jen o Adommy, nebo založím uplně nový blog, kde bude všechna má tvorba, samozřejmě všechny povídky odtud znovu, jen tedy s pořádnou korekturou :D i jiné povídky na další páry a také kresby či ruzné... Jak to říct, foto manipulace? Nevím přesně jak to pojmenovat, ale mužete se na to mrknout na mém deviantARTU zde: http://davanity.deviantart.com/

To by ode mě bylo tak něják vše :) Jen by mě tedy zajímal váš názor a budu za něj velice ráda :)
PS:. Užívejte prázdnin dokud to jde ;)


Glamberts

11. července 2013 v 18:11 | Adommyloverka
Nevím kam tenhle článek zařadit, ale patřím do skupiny českých a slovenských Glamberts a poslední dobou se spousta z nich naváží do jiných, protože mají zájem i o jiné věci než o Adama, aspoň co jsem vypozorovala, a já nechápu proč. Mohl by mi to někdo vysvětlit?
Myslím si, že jakmile se jednou někdo stane součástí Glamberts stále jím je, i když bude poslouchat jiné věci nebo mít jiné zájmy, protože Adamovi věnovali nějáký čas, byl jeho fanouškem a v srdci si ho zachová navždy a i když už jej aktivně neposlouchají stále ho mohou podporvoat a jeho hudbu mít rádi. Tak proč je spousta Glamberts tak netolerantní? Nechápu to, každý má svojí cestu, každý si zvolil svůj život. Někomu Adam dal spoustu věci, ukázal cestu.
Mě kupříkladu jeho hudba, styl a podobné věci vytáhli z několika let táhnoucích se depresí, pomohli v těžkých životních situacích, a ostatním třeba také v podobných situacích pomohl, jen život se nezastaví na jednom bodě. Pro mě je hudba velikou inspirací a mám i spoustu jiných oblíbených kapel a zpěváků či jen písniček a přesto mám Adama pořád ráda, sleduji jeho práci a stále píšu povídky, ačkoliv se to tolik neodráží na blogu, ale tuhle situaci se snažím napravit, ale to jsem odbočila :) Líbilo se mi jaké to bylo dříve, na facebooku bylo miliony komentářů u jedné fotky s Adamem a nikdo mezi sebou neměl takové rozbroje.
No co, že člověk nezůstane jen u jedné osoby, za celý život se toho ještě najde, a ten kdo s ním třeba skončí, třeba si za čas zas na Adama vzpomene a začne ho zase aktivně poslouchat ;) Ale to je podle mě každého věc a myslím, že jsem zatím dost svobodný stát na to, aby každý mohl dělat, co chtěl v mezích zákona a nebyl za to odsuzován. Já poslouchám Adama už přes 4 roky a za tu dobu se u mě prostřídalo spoustu dalších kapel, ale jakmile vyšla Adamova nová tvorba zas jsem se s chutí zaposlouchala či si jednou za čas obnovila závislost na mém nejoblíbenějším album FYE :) A ano považuji se za hrdého Glamberta, protože Adama stále podporuji jako když jsem s ním začala a stále má v mém srdci místo stejně tak v hudebním přehrávači :D :) Vím, že tento článek nic neřeší, jen jsem měla touhu vyjádřit svůj názor na tuto věc, protože mi nepříjde správné, aby někdo někoho odsuzoval. Nejdřív by se ten někdo měl podívat na sebe až poté soudit ostatní pokud je to jeho potřeba.


Úzkost - Anxiety

4. června 2013 v 0:42 | Adommyloverka |  Jednorázové příběhy Adommy
Jakožto pražačka, ačkoliv nežiju přímo v centru aktivně sleduju povodňový stav. Je to hrůza a stále je to horší a horší. Je mi moc líto všech koho tenhle živel aktivně postihl, spousta lidi přišla o domy a podobně a doufám, že to brzy skončí a bude vše zas jako dřív. Je skvělé, jak hasiči aktivně všem postiženým povodněmi pomáhají a můžeme jen doufat, že se vše, co nejdřív zlepší. Ale teď k věci. Připravila jsem pro vás jednorázový počin, právě se povodní týkající, ale nejde tam, jen o to, však přečtěte si to sami :) Má název Úzkost, zalíbilo se mi i slovíčko v angličtině Anxiety. Tak Enjoy Read :)

https://fbcdn-sphotos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/945129_332599623534784_716532643_n.jpg

Strach i úzkost kolem mě omotávají své chladivé pařáty a stahují mne do ještě většího pekla. Říkáš, že to bude v pořádku, ale já vidím, že ne. Aspoň mi nelži! Ne... Křik a výčitky nemají cenu. Za okny se na nás nebe mračí. Černé mraky zaplnili oblohu a vytrvalý otrvavný déšť bubnuje na okna v otravném stále se opakujícím rytmu. Chtěli jsme se schovat... Na chvíli zmizet ze světa, ale nikdy jsem si nepřál, aby to bylo takhle.
Sesunu se podél zdi u velkého okna. Prý krásný výhled... Ale na co?! Všude řádí nepříjemný chladivý vodní živel. Copak toho chci tak moc? Vrátit se zpátky do prosluněné L.A? K čertu s fotografi i s paparazzi ať se jdou bodnout. Nechci kvůli tomu přijít o život. Zeď až nepříjemně studí na holé kůži, jak se mi lehce vyhrnulo tvoje oblíbené tričko, co si mi půjčil po našem prvním milování tady. Ne, to není to správné slovo, myslím, to že si mi jej půjčil. Prostě jsem si ho vzal. S mojí menší postavou mi sahá něco málo pod zadek a vím, že tě to provokuje, tedy v jiné situaci samozřejmě. Tiše zakňučím a sleduji tě. Si tak v klidu, vyrovnaný, tvá tvář nepropustí jedinou emoci. Chvílemi přecházíš sem a tam. Možná přemýšlíš, ale neřekneš o čem. Tak strašně by mě zajímalo, co se ti honí hlavou, zatímco můj svět se mi hroutí. Takhle to dopadnout nemělo. Příjemná dovolená, do neznáma... Posunu se blíž k oknu a podívám se ven. Nic se nemění, jen hluk sirén je stále silnější, výraznější a déšť neustává.
"Nedostaneme se na letiště," najednou z tebe vypadne tim přemýšlivým hlasem. Vymýšlíš jiné řešení, ale jaké... Není odtud cesty. Přepadá mě další stav úzkosti. Elektřina nejspíš už dávno nefunguje. Ven sice můžeme, ale to už se cítim bezpečněji tady, stále jsme ještě kus od rozvodněné řeky. Povzdechnu si a nepřestávám tě sledovat.
"Pojď ke mě... Prosím," zašeptám, ale je mi jasné, že to slyšíš. Přistoupíš ke mě a usadíš se vedle mě. Ihned si mě vyzvedneš k sobě a posadíš na klín. Je to ohleduplné a láskyplné gesto, ani nevíš jak jsem ti vděčný, cítit se blízko u sebe. Stulim se u tebe a tvoje velká hřejivá dlaň mě jemně hladí přes tenkou látku trička. Tiše zavrním a políbím tě na krk.
"Myslíš, že tu umřeme?" zeptám se tiše, ale uplně vážně. O to víc mě rozčílí, když se začneš smát.
"Neblbni, kotě," řekneš po chvíli smíchu a odrhneš mi vlasy ze stále naštvané tváře, která tě propaluje intenzivním pohledem.
"U nás to není lepší pořád se tam všude něco děje, musíš být v klidu, jakmile to půjde co nejrychleji se odtud dostaneme a poletíme třeba na Havaj," řekneš pobaveně a jemně mě líbneš na rty.
"Vůbec to nebereš vážně, je tu v celý týhle zemičce stav ohrožení," protestuju a ty jen protočíš oči a přivlastníš si znovu moje rty, tentokrát v trochu delším a opoznání lepším polibkem. Ani se mi nechce odtrhávat rty, jak při tomhle vyrušení zapomínám na všechny starosti. Nakonec se, ale stejně odtrhneš a usměješ se tim svým okouzlujícím úsměvem.
"Nemysli na to, dokud nemáme vodu po kotíky, nebo snad do pasu, je všechno v pořádku a určitě tu maj nějáký zachranáře v případě nouze, na to jak působíš tvrďáckym dojmem si někdy naprosto k sežrání," zasměješ se znovu a já se rozhodnu tě potrestat. Kousnu tě jemně, ale má to svou odezvu. Začneš mě lechtat a pohrávat si se mnou. Povalíš mě na podlahu a já nevím co dřív jestli se smát nebo vzdychat pod náporem tvého dráždění.
Nakonec skončím nahý, pod tvým roztouženým tělem. Tvoje prsty zkoumají pečlivě každý centimetr a moc dobře víš, že mě dráždíš až k nepříčetnosti. Chci tě v sobě a ty to víš, přesto si moje mučení užíváš do poslední setiny, než ti vyhrozím, že ti něco provedu, jestli ve mě nebudeš hned teď.
Spokojeně zasténám, když tě ucítím v sobě celého, a jsem připravený pokračovat. Znáš mé tělo tak dobře. Víš, co a jak a já miluju tvoje pozornosti, tvojí péči i ten sex, který je s tebou pokaždé něčím extra.
Znovu mě donutíš sténat po chvíli klidného přirážení. To místečko, znovu a znovu o poznání rychleji do mě přirážíš a já pevněji sevřu nohy kolem tebe, i zadeček, aby jsi měl stejné potěšení jako já. Vycházím ti vstříc a absolutně ignoruju celý svět, i kdyby teď přišli hasiči, že nás musí evakuovat bylo by mi to u mýho krásnýho zadku. Přitáhnu si k sobě tvojí tvář a vášnivě tě líbám, pohrávám si s tvýmy rty jako s tou nejlahodnější věcí na světě a stejně tak se věnuju tvému dychtivému jazyku. Stény zaníkají v polibcích a přírazy se stávají dravější, vášnivější. Nevydržím další nával líbaní, potřebuju vzduch. Opřu si hlavu o tvé rameno. Nechám si prsty svírat stehna i boky a nepřestávám vzdychat a sténat pod tvým náporem, rychlejších, ale o to tvrdších vpadů do mého těla. Zkousnu si ret, abych tlumil hlasitý výkřik s přicházejícím orgasmem, který se rozleje po celém mém těle, ale nejsem sám, kdo prožívá nepředstavitelnou rozkoš, chvíli po mě cítím jak se celé tvé tělo napjalo a s hlasitým zasténáním, se prudce uděláš do mého těla.
Oba spokojeně s hlasitějšími výdechy, které po chvilce opadávají a nakonec zanikají, se tiskneme k sobě. Je mi krásně, jako bych na vše zlé zapomněl. Si tu jen ty a já, naše dvě potem zborcená těla těsně u sebe. Tlukot tvého srdce, který je lepší než jakákoliv uklidňující hudba a tvé silné paže, kterýma si mě přitáhneš blíž k sobě. Šeptáš mi ty sladké uklidňující něžnůstky, ale mě bohatě stačíš ty. Beze slov, bez všeho. A to, že tě můžu mít u sebe a vědět, že mám tvojí podporu, i v takových dobách a na místech plných nebezpečí, nejistoty a strachu.
Konec.

Love on the road - 4.část

26. května 2013 v 15:54 | Adommyloverka |  Love on the road
Jelikož byl čas, chuť a nálada je tu další část :) Enjoy read :)
PS:. Každý váš komentář mě velice potěší a ponoukne k psaní tak, bych byla ráda, kdyby jste po přečtění zanechali třeba jen drobný koment :) Děkuji.





Adamovi se vůbec nechtělo vstávat a nejspíš už jeho podvědomí tušilo proč. Za prvé choulilo se k němu drobné a absolutně neodolatelné tělo jeho basisty a byl by blázen, kdyby dobrovolně chtěl od toho teplého měkkého těla po jeho boku. Za druhé došlo mu, když pootevřel poprvé oči, že nějáký uklid nejspíš už nestihnou což potvrdil jen zvuk z kuchyňky. Neochotně se pomalu odlepil od Tommyho. Chtělo to sprchu, ale taky kafe. Silný kafe, a stejně tak pevné nervy, což se mu potvrdilo potom co, se setkal s Brooke a jejim výrazem, který docela přesně kopíroval jeho matku, když šlo o něco sakra důležitého. Jakmile se navlékl do oblečení a trochu víc přikryl Tommyho, který deku odkopal a shrnul ještě s menším úsměvem věnovanému drobnému basistovi, šel vstříc své jisté smrti.
Brooke se mezitím schoulila do sedačky s hrníčkem plným horkého životabudiče a čekala. Nemohla tomu uvěřit, tedy mohla vždycky se k sobě měli jen si teď nebyla vůbec jistá, co a jak. Adam se jí většinou svěřoval se vším a poslední dobou spíš odpočíval nebo pracoval u sebe, takže nebyl čas. Řekla si, že pro příště ho dokope k svěřování i kdyby byl sebevíc unavený. Musela se usmát, když do kuchyňky nakoukla Adamova rozcuchaná hlava a za ní následovalo Adamovo tělo. Sesunul se vedle ní a sám si do rukou vzal hrníček a ihned se napil. "Doprdele," ulevil si, když si o až moc horký nápoj popálil jazyk. "Ty si pako," zasmála se tiše Brooke. "A neřvi, nebo ho vzbudíš," řekla pobaveně a napětí se trochu uvolňilo. "Tak co? Co mi na to všechno řekneš?" ptala se a upřela na něj oči. Připadal ji fakt jako malej kluk zavrtěl se a kousal si ret, dělal to většinou když přemýšlel. "A musím ti všechno říkat teď?" koukl na ní krátce trochu nervózně. "My... my jsme náš vztah něják nedefinovali... Prostě, já nevím jak to říct," řekl s povzdechem. "To je skvělý fakt jo kluci," povzdechla si. "Takže spolu spíte? Nebo spolu chodíte?" kdyby Adama neznala řekla by že se trochu zasnil. Zamávala mu rukou před obličejem. "Víš, že musíte fungovat? A taky to tajit? A taky si to ujasnit? A taky...-" Adam ji zastavil. "Já vím, všechno vím, jen... popravdě ty víš, že se mi Tommy vždycky líbil a... a je to s nim křehký chápeš a moc hezký, nechci to teď zkazit, ničím," povzdechl si a prohrábl si vlasy. Brooke jen chápavě přikývla. "I tak nevím jestli je to dobrý nápad, nic neni ideální věčně," připomněla Adamovi na to zas přikývl on.
"Vypadáte jak kdyby někdo umřel," protřel si oči Tommy a sledoval ty dva než se drze usadil na Adamův klín a upil mu kafe. "Fuj, moc sladký Adame," zašklebil se a aspoň se o Adama opřel a spokojeně se usmál, když se kolem jeho boků omotala Adamova ruka. "Tak co je?" ptal se znovu, když oba mlčeli. "Nic jen jsme probírali pár věcí kolem toho všeho," řekl Adam a vlastně ani nelhal. "Hmm... To je fajn, půjdu si dát sprchu," zamumlal líbl Adama trochu váhavě a nevinně na tvář a zas z jeho klína seskočil. Měl dobrou náladu, i když zalitoval zbrklosti, jeho zadek na tom nebyl zrovna nejlíp po včerejšku. Na tváři se mu roztáhl ještě větší úsměv. Včerejšek byl užasný prsty si přejel po rtech. Nešlo jen tak zapomenout na to jak ho Adam líbal a tiskl. Radši hned přestal myslet na takové věci, i když to moc nešlo. Vtírali se do jeho mysli a to nikdy nevěřil, že bude s klukem natož ho mít rád, nebo i něco víc. Zapadl do malé koupelny a radši se schladil proudem studené vody ačkoliv úsměv mu z tváře nikdo smýt jen tak nemohl.
Adam se musel usmívat. "Nemužu si pomoct," řekl na svou ohajobu, když vzdoroval Brooke a jejímu pobavenému pohledu. "A nerejpej do mě, i zpěvák se muže zamilovat, a včera... My jsme poprvé byli spolu a bylo to famozní, nikdy sem s nikym takovej sex nezažil," usmál se a upil už vychladlé kávy z jejich mluvení je brzy vyrušil tanečník, který do kuchyně vlítl jak namydlený blesk. "Za chvilku stavíme," řekl nadšeně Taylor. "Konečně budeme na jednom místě, v hotelu! Konečně," radoval se a pak se vtěsnal vedle Adama na sedačku. "Nechtěl by si nám něco říct?" pozvedl obočí a Adam se ušklíbl. "Viděl nás ještě někdo?" Brooke na jeho otázku jen zavrtěla hlavou. "Ale pochybuju, že teď po tý velký věci to utajíte, když se usmívát oba jak totálně zaláskovaný paka," řekla Brooke a Taylor se uchechtnul a dal ji za pravdu. Autobus se pomau probouzel k životu nebo spíš vstal i poslední člen, který ještě spal a hned se dozvěděl žhavé novinky a Adam a Tommy byli dost probíraným tématem, ačkoliv těm dvoum to bylo upřímně jedno spokojeně se spolu mazlili a užívali si dokud mohli, než se autobus zastavil.

Konec čtvrté části... Pokračování příště :)

Kam dál